Umělecká tvorba
Chtěla bych znát
čím trpí červená, když chladne
chtěla bych znát
čím trpí oranžová červeň,
když se proměňuje v nebeskou modř
chtěla bych znát
bolest bílé, když ji špiní šedivá čerň
chtěla bych v řádu duhy poznat svůj osud
smýt nestoudnou barevnost.
Poznání Boha v slávě i majestátu, v ponížení i potupě kříže
nástrojem vlastní popravy ti ustavičnou připomínkou na krku se houpe
zažehnávacím gestem vyprázdnění kříže
Vzpomínám si, chtěl jsem říci, miluji tě, ale položila mi ruku na ústa
s vděčností líbajíce pihy na obličeji, ta sluncem ukradená místa
Přinesla mi nečekané štěstí, znovu oživený smysl pro zázrak
neslyšíce její slova…
promarnil dar od Boha
V tvých šlépějích bosá
v ranní rose studená
kapka s kapkou
s tebou mlhou?
Radosti z řetězu, na kulatém bříšku, cestička zjizvená, dva světy dělí
ježkem sádrovým delfínek opitý,
polibky v damašku, bolesti maurských žen dva světy scelí
Není proč otvírat oči. Není tmy ani světla, bubínky bez zvuků, dech bez dechu ti hučí v uších, není barev, mlha rozmělňuje obrysy a nemáš světla barev, bílá tma či …, kde je dech či kde je den? Proč nevidíš tmu ani světlo? Proč mlha dává neurčité obrysy zvuku? Mlha je prý strach, ten zděděný po předcích dávných časů, mlha je bez barev a bez zvuků z dob, kdy nebylo světla a tmy. Mlha je tvou duší a ty nic nevidíš jen prázdnotu, proč jsi ta tu bez času, bez barev a bez zvuků, proč jsi ta tu tak sama, když bubny venku zní? Nemáš barvy a tvary v mlze ztrácejí se, proč jsi tu tak bělostně bílá? Proč otvírat oči do tmy, když tma není tmou? Proč hledat světlo dne, když dávno den nemá obrysy, proč hledat tmu duše, když mlha duší je? Ach, jak těžká víčka a den v tmu se sklání, ach, proč otvírat oči do tmy, když nic nevidí?
Přesycena těžkostí bytí
dychtivá po lehkosti
a tak, když ji zastoupil cestu bílý medvěd s klaunským nosem
uzavřela ho ve svém kruhu
obestoupila ho
a shlédla na něj.
Uvěřila mu jeho lidskou tvář
smát se a žít
přesycena těžkostí bytí
dychtivá po lehkosti
a tak, když ji ve své slabosti položil hlavu na hruď
přivinula ho
a nakojila jej.
Budiž ti ženo trestem dychtivá po lehkosti
míchat slzy s mlékem
klaunskému medvědu s klaunským nosem.
S výkřikem se probudíš a uhodíš se vlastní rukou,
jemné mravenčení ti dá vědět o tvém zmrtvělém těle,
výdech,
hluboký nádech ti vžene zpět ztracený vzduch,
tlaková vlna v žaludku postupuje rychle vzhůru a nutí tě vstát,
pár nejistých kroků, jsi venku!,
studená ranní rosa ti navrací klid i tichou bolest,
sesouváš se do trávy,
pomalu,
dokážeš řídit pád s jistým půvabem, pomyslíš si a usměješ se tomu,
neodhodíš tedy vlasy z obličeje,
chrání tě před světem,
jsou mokré, slané a zkroucené v rudé prameny,
plameny a chlad země, který ti bere horkost,
prsty zaryté do měkké půdy,
křeč, která náhle napne tvé tělo,
ty patami se chceš vzepřít osudu,
slzy ti tečou proudem,
roztíráš si je po obličeji, na prsou i v klíně,
rudým filtrem vidíš slizké tělíčko v pomyslném bezpečí lopuchů,
potřeš ho slzami, které ti tečou, z nosu, z očí a máš jich plnou pusu,
zachvěje se,
zastaví svůj pohyb,
i on se napne v křeči
a ty mokrými prsty z klína potřeš jeho tělo podruhé,
mírně se stočí
a ty své tělo stočíš též,
sekret a navrch pár slz, jak děsivý recept na smrt,
pozoruješ jeho boj,
bolest mírní bolest, slzy přestávají téci,
život v tvých rukách,
smrt z tvého klína,
uspokojení z utrpení, bolesti, ze smrti...slimák a nečekaná ranní rozkoš v trávě...
Měla tak trochu šikmé, kočičí oči, které jí dávaly orientální vzhled.
Jsem čestný muž, pravil, hledě na svůj zmasilý, dosud brunátný pyj.
Hleděla na něj také, ač se za to hanbila.
Pochop, slíbil jsem své ženě, že ji nikdy neopustím. Jsem katolík, mám dítě. Co Bůh spojí…
Měla chápavá ústa. Trochu je sevřela, ale neřekla nic. Nic. Cítila v útrobách jeho milion
semen a zvedl se jí žaludek. Odešla pohupujíc štíhlými boky, jimž znamenitě slušelo černé
prádlo. Ta představa ho vzrušila. Ale cítil, že by nebylo vhodné, aby za ní šel do koupelny.
Zůstal v posteli, opřen o loket jako socha umírajícího Gala. Osaměv, svezl se do pohodlnější
polohy opilého Siléna. Představoval si, jak v koupelně hubí jeho semeno sprejem proti
mravencům. Asi na něj bude teď nazlobená. Říct jí to, ale musel. Byl čestný muž. Asi by se
zlobila méně, kdyby jí to řekl předem, ale vždycky to říkal až po. Byl to takový drobný
zlozvyk. Ostatně neměl jich mnoho.
I čestní mužové se však mohou mýlit. Měla plné zuby, přesněji řečeno plné břicho čestných
mužů. Toužila po někom obyčejném. Po podvodníkovi, který by klamal, sliboval a nechával
naději. Aspoň měsíc. Aspoň den. Aspoň hodinu si chtěla myslet, že má toho pravého. Nebyla
v koupelně. V kuchyni hledala příhodný nůž.
Dutina stromu mi nebyla dost dobrá, ani díra po ježkovi se mi nelíbila. Třesu se zimou a kmitám zoufale nožkami. Rozhoduji se pro starou vitrínu plnou prvorepublikových listů. Hřeji se na titulní stránce a prohlížím si paní radovou s velkým kloboukem a plným pasem. Spokojenost, hrdost na svého muže, který stojí opodál, majestát, klid a rodinné teplo, které z nich sálá, mě již nezahřeje. Svěšení křídel, přitlačení útlého bříška k papíru ve snaze vměstnat se do plného výstřihu je jen zoufalou snahou. Zakmitám znova a přinutím se k poslednímu vzletu. Jedno špatné rozhodnutí nese další a já vím, že let nad kamny bude krátký…
Vyslovila nevyslovitelné…
Vznesla se do oblak, ta z odpadu a špíny stvořená
Proč bych měla ležet pod tebou?
Já nevěstka démonů, z prachu jsem ti rovnocenná
Pro rovnost s Bohem musím býti zavržena?
V zatmění měsíce vznesla se do oblak,
ta ze země pro temnotu stvořená
Vyslovila nevyslovitelné…
V zatmění měsíce, ta pro černotu Bohem stvořená
Pro tu, jež miluji,
bych spěchal, anděli,
bych takou, jaká je,
tu, jež tam jsem zanechal,
tvými křídly přikryl bych.
Pro tu, jež miluji,
z tvých slz bych stvořil oceán,
býti Bohem, anděli,
tu, jež tam jsem zanechal,
svými ústy přikryl bych.
Kontaktujte mě na emailu info@nube.cz nebo telefonu +420 702 182 451
© 2018 Blanka Mráčková - Všechna práva vyhrazena / Sledujte mě na Twitteru / Crafted by Filip Sramek